Ředění barev není žádná zbytečná alchymie, ale základní dovednost, která rozhoduje o tom, jestli výsledek vypadá profesionálně, nebo spíše jako nouzové řešení. Správně naředěná barva se lépe roztírá, nestéká, netvoří mapy a hlavně dělá přesně to, co od ní čekáme. Ať už malujeme stěnu v obýváku, plot na zahradě nebo drobný dekorativní předmět, vždy pracujeme s barvou, která musí mít správnou konzistenci. Příliš hustá barva zanechává tahy štětce, příliš řídká zase špatně kryje. Najít rovnováhu je klíč.
Zásadní pravidlo zní: neexistuje univerzální poměr ředění. Vše se odvíjí od typu barvy. Vodou ředitelné barvy, tedy akrylátové, latexové nebo disperzní ředíme výhradně vodou. Syntetické a olejové barvy naopak vyžadují ředidla doporučená výrobcem, nejčastěji technický benzín, lakový benzín nebo speciální syntetické ředidlo. Ignorování tohoto pravidla vede k tomu, že se barva srazí, ztratí své vlastnosti nebo se vůbec nedá nanést. Proto je vždy důležité při práci s barvou dbát pokynů výrobce. Jakékoliv experimentování by se vám v tomto případě rozhodně nemuselo vyplatit.
Ředění vždy začíná opatrně. Přidáváme malé množství ředidla a důkladně mícháme. Ideální konzistence připomíná tekutější jogurt, kdy barva nestojí „na hromadě“, ale zároveň z nástroje nestéká jako voda. U malování stěn se běžně pohybujeme mezi 5–10 % ředidla, u nátěrů štětcem spíše méně, u stříkání nebo při použití válečku o něco více. Vždy ale platí, že méně je více. Nepřehánějte to Přebytečné ředidlo už z barvy zpět nevezmeme a jenom ji tím znehodnotíme, už nebude k použití.
Jinou hustotu barvy volíme podle toho, čím malujeme. Štětec snese hustší barvu, protože s ní pracujeme pomaleji a přesněji. Váleček potřebuje barvu řidší, aby se dobře nasákla a rovnoměrně přenesla na povrch. Stříkací pistole je kapitola sama pro sebe, tady musí být barva výrazně řidší, jinak hrozí ucpání trysky. Přesto i zde hlídáme, aby barva neztrácela krycí schopnost.
Barva nám sama napoví, zda jsme ji naředili správně, nebo jsme někde udělali chybu. Pokud při natírání táhne, jde ztuha z nástroje na povrch, špatně se roztírá a zůstávají po ní výrazné šmouhy či stopy po štětci nebo válečku, je téměř jisté, že je příliš hustá. Práce s ní je namáhavá, výsledek působí nerovnoměrně a po zaschnutí může povrch vypadat flekatě nebo hrubě. Když naopak barva ze štětce nebo válečku stéká, tvoří kapky, mapy a místy dokonce odhaluje podklad, přidali jsme ředidla příliš mnoho. Taková barva sice klouže snadno, ale špatně kryje a často vyžaduje zbytečně mnoho vrstev. Správně naředěná barva se chová vyváženě, klouže po povrchu bez odporu, dobře se rozprostírá, rovnoměrně kryje a po zaschnutí vytváří hladký, jednolitý film bez map, šmouh a stop po použitém nástroji.
Častá chyba spočívá v tom, že se snažíme vše vyřešit jednou vrstvou. Řidší barva se sice lépe nanáší, ale obvykle vyžaduje dvě až tři vrstvy. To není chyba, ale běžná praxe. Lepší je nanést dvě tenčí vrstvy než jednu silnou, která může popraskat nebo se loupat. Každou vrstvu necháváme dostatečně zaschnout podle doporučení výrobce.
Ředění ovlivňuje i prostředí. V horku barva rychle houstne, v chladu naopak zůstává déle tekutá. Proto barvu během práce občas promícháváme a případně znovu lehce doředíme. Nikdy ale neředíme barvu, která už začíná zasychat na nástroji nebo v nádobě, výsledek je vždy špatný.
Mezi největší prohřešky patří ředění „od oka“ bez míchání, použití špatného ředidla nebo snaha zachránit starou, zkaženou barvu. Stejně tak neplatí, že dražší barva se neředí, naopak, i kvalitní barvy potřebují správnou konzistenci. Dodržování základních pravidel šetří čas, nervy i peníze.
Správně naředěná barva je skutečná radost pro ruce i oči. Dobře se nanáší, plynule klouže po povrchu a neklade zbytečný odpor, takže práce ubíhá svižně a bez zbytečného stresu. Výsledný nátěr působí čistě, rovnoměrně a profesionálně, a to i v případě, že malujeme svépomocí. Ředění přitom není žádná složitá věda ani přesná chemie, ale spíš cit, který si postupně osvojíme zkušeností. S každým dalším nátěrem lépe odhadujeme konzistenci, chování barvy i reakci podkladu. Jakmile se naučíme barvu „číst“ a vnímat její vlastnosti, mění se malování z povinnosti v příjemnou, téměř uklidňující činnost, u které se dá snadno vypnout hlava a soustředit se jen na samotný proces.